Ta dívka si mě také všimla, její výraz ovšem nebyl tak překvapený. Vlastně se jen usmála . Zářivě, šťastně usmála...Pokynula mi,abych ji následovala. Vedla mě cestou, kterou jsem důvěrně znala, kterou jsem z celého srdce nenáviděla. Nevím proč jsem se neotočila a neodešla! Něco mě na té dívce přitahovalo. Že by to byla ta plující chůze? Nebo to byl strach, který jsem z ní cítila? Nevím...
Z mých myšlenek mě vytrhla známá brána, brána místního hřbitova. Kdysi jsem zde trávila každou volnou chvíli a v duchu jsem se jim všem omlouvala, za to,co jsem způsobila. Ale asi před rokem, jsem se zařekla, že už tam nikdy nevkročím. Nikdy víc. Vyhýbala jsem se tomuto místu, jak jen jsem mohla. Vždyť zde odpočívá celá moje rodina v čele s mou největší láskou, láskou, kterou jsem já sama zahubila...Od této ztráty jsem na sebe neoblékla jinou barvu než černou...stala se ze mně truchlící "černá panna" (tak mi všichni říkali). Následovala jsem tu dívku, tak stejnou a přesto tak jinou. Vždyť ona se dokázala smát...dokázala se radovat ze života....to já už neumím.....Dovedla mě k místu, kde mě poprvé napadla myšlenka sebevraždy....
Zastavila se a podívala se na mně, poprvé promluvila. Promluvila mým hlasem, který byl ale zároveň zastřený a jakoby nepřítomný, stejně jako její pohled: "Je načase, aby jsi odhodila smutek, už dost dlouho jsi byla"truchlící černá panna",začni znova... smích není tak těžký!" podívala se na mě povzbuzujícím pohledem.já si ovšem pomyslela: "vůbec nic nechápeš, já ho zahubila...já jsem zahubila všechny co jsem měla ráda....byla jsem to já" Bez jediného slova jsem vytáhla nůž, který jsem od té události nosila stále s sebou...teď nastal ten pravý okamžik...přesně třï roky....vyhrnula jsem si rukáv na levé ruce a rychle jsem si nožem zajela hluboko do zápěstí, konečně, konečně jsem udělala něco, po čem jsem tak toužila...přeťala jsem si žíly...Dívka na mě hleděla se skelným výrazem v očích...najednou se rozplynula...zmizela...zůstala po ní jen dvě poletující pírka, jedno bílé jako sníh a to druhé černé....čím více ze mě vyprchával život, tím více jsem se cítila osvobozená....z posledních sil jsem se podívala na náhrobek přede mnou...skvěla se tam tři jména, jména lidí, kteří kvůli mě nikdy nepocítí vůni jara....už nikdy.....
Komentáře
Přehled komentářů
tak tohle byla hezká povídka..zajímalo by mě, kdo byl ta dívka.. možná jí pomohla, to co ona se neodvážila..
smutné
(anička, 5. 10. 2006 20:28)